Proč, proč a proč?

Vážně jsem si myslela, že po každé bouřce  vždycky vyleze slunce? Omyl! Možná na chvilku se ukázalo, ale mračna jsou silnější. Lituji toho všeho. Jak jsem to mohla jen připustit? To fakt nechápu. A ještě mu slíbit, že to bude naše tajemství. Kdysi se mi o něm zdálo, že jsem se s ním vykousla. Nikdy by mě nenapadlo, že se stane něco víc.

Z nory jsem vylezla až na oběd, kde jsem potkala Tie s Leonem. Ze začátku to vypadalo, že dokážu vše lehce zakrýt než si Tie všimla, že mám límeček na jedné straně postavený a na druhé ne. Snažila jsem se to zamaskovat řečmi, že je to nový trend a zvedla i druhou stranu límečku. Obávám se, že ani nepomohlo tvrzení, že mě tam poškrábala růže  které mimochodem jsem na hradě nepotkala). A vzít si šátek, který mi tenkrát darovala, tak by bylo hned všechno jasné a dožadovala by se podrobností, které jsem slíbila neříct. Ale...

Nějak se stalo, že jsme prokecali celé odpoledne až do večeře, na které se objevil on. V ten moment se znovu objevila Tie, která si předtím někam odskočila. Seb si vykročil k profesorským stolům, jak jinak než bez uniformy. Tie se mu pokoušela domlouvat, že mají nějakou dohodu, ale já v ten moment to nevydržela a zapojila se do diskuze taky. To si jako myslí, že tam budu jen stát, když se naváží do Tie? Že jedna noc něco změní? Co mě překvapilo bylo, to že se nás ani slovem nezastala zdravotnice Alice von Thean, která tam večeřela. 

Pokusy večer trénovat kouzla byly zcela zbytečné. Naštěstí tam byla Alice a přivedla mě na jiné myšlenky do večerky než jsem se rozhodla jít zase plnit prefektské povinnosti. A to byla chyba. Od teď přestanu fakt hlídkovat. Dostávám se do situací, které mě akorát tak ničí. 

Na chodbách hradu to vypadalo docela klidně. Dokud jsem nezamířila do jedné z tajných místností poblíž ošetřovny. Lily a Seb. Ty dva bych tu fakt nečekala! Asi jsem měla být šokovaná, že má hned další den jinou, ale tak nějak jsem nebyla. Hrklo ve mě. Zkusila jsem to tedy po dobrém. Jenže to nevyšlo a Seb se rozbrečel a mluvil, že zase skočí z věže. A já nána ho přemlouvala, ať to nedělá. Byl to on, kdo mě znovu oblbnul a já kývla na to, že si mohou s Lily ještě chvilku promluvit. Že jsem kráva jsi si asi domyslel, deníčku. On ji prostě čapl a odtáhl, i když se bránila. A co jsem udělala já? Já se je rozhodla jít hledat, ale ztratili se mi. Trest je, ale nemine. 

Zdrcená situací jsem se rozhodla přestat hlídkovat a jít raději spát. Proč jsem nezasáhla víc, proč jsem je nešla někomu nahlásit? A proč....? Nechápu. Nevím, co se to se mnou stalo.

Že už byl dál klid, že jsem odpadla do postele zdrcená a vybrečela se slunečnici do květu, svému plyšákovi, si myslíš, deníčku? Omyl. Klid nebyl. Po cestě na kolej jsem narazila na muže v kápi na mostku ve sklepení, ze kterého se vyklubal Kayle. Zdál se mi fakt divný. Mlel něco o tom, že je monstrum, že přišel o svého nejlepšího kamaráda. Jak jsem později zjistila myslel Stuího. Snažila jsem se přesvědčit Kayla, že si to určitě jen špatně vykládá a není to tak. V tu ránu se Kayle změnil v nepříčetného. Takového ho vůbec neznám. Vyháněl mě pryč. A co jsem udělala já? Zamrzla jsem na místě. Byla jsem tak vyklepaná a čekala, že mě shodí z toho mostku.

V ten moment se ukázal Stuí, který odvolal Kayla na sebe. Z povzdálí jsem sledovala jejich debatu stále lehce otřesená. A pak se to nějak semlelo. Vybuchla jsem před nimi. Že jsem neschopná a nechám je hádat, nejsem schopná jim dát trest (ten jsem jim nakonec dala) a vlastně nejsem dobrá prefektka. Svezla jsem se po zábradlí a plakala na místě. Bylo mi vše úplně jedno. Stejně jsem neměla, co ztratit. Vždyť ať vidí, že jsem selhala a že jsem taky jen člověk. Stuí odtušil, že je něco špatně a snažil se mě konějšit. Pak se přidal i Kayle. Na to se Stuímu spustila krev z nosu, kterou jsem se snažila mu otírat košilí. Chudák školní košile.

Nakonec mě Stuí doprovodil ke koleji, kde se mi snažil povznést náladu řečmi, co na mě má rád a co mají rádi i ostatní. Velmi mě to těšilo a měla jsem potřebu povzbudit i jeho, protože když nás s Kaylem našel, vypadal taky dost ztrápeně. Pak mi taky řekl, že je nemocný a zbývá mu pravděpodobně jen pár týdnů. Slzy se spustily na novo. Netuším, jak dlouho jsme tam stáli v objetí, když se mě snažil utěšit a přesvědčit, ať se směju, protože takovou mě má rád. Trochu uklidněná jsem odcházela spát. Ale pravda je taková, že toho asi moc nenaspím. Protože právě píšu tyhle poznámky, který si chci a zároveň nechci pamatovat. Ale nemám komu je říct, tak tobě, deníčku.