Po každé bouřce vždycky vysvitne slunce

 Nakonec jsem na ošetřovně zůstala více dnů než jsem předpokládala, ale za to si tam parádně odpočinula. Skluz ve studiu jsem se snažila naplnit aktivním chozením na předměty, bohužel se výuka konala jen v některých a v některých mi nezbývalo než samostudiu.

Díky Tie jsem měla zápisky z posledních hodin formulí a obrany, které jsem si poctivě přepsala a snažila se pobrat novou látku a naučit se nová kouzla. Což je rozhodně ten největší opruz! Jinak se sní docela dost míjím a štve mě to. Když se ale potkáme prohodíme jen pár slov. 

Před Valentýnem mi ale nabídla jít se večer někam s nimi zašít a popít alkohol. Plány naučit se nová kouzla padly, ale těšila jsem se, že si s nimi (i s Leonem) někde užijeme pěkný večer. Co mi ale neoznámili a co mě nejvíc šokovalo, byla další společnost lidí. Přesněji Mary, Lily a Kayla. S Mary se vídám v klubu a občas spolu něco prohodíme, ale kamarádky rozhodně nejsme. Lily se tak možná trochu bojím a od posledního letního setkání se jí vyhýbám. A Kayle? Toho jsem potkala den předtím po večerce a prohodila s ním pár slov. Opřela jsem se o vitrínu a upíjela pivo, když v tom přišel Stuart, ten z ošetřovny. A je to tady. Dostaneme všichni trest. Omyl. Byl pozvaný taky!

Zábava se rozjížděla, ale já si připadala tak trochu navíc. Každý tam měl svoji dvojici nebo kamaráda. Leon mě nakonec svým způsobem vyšťouchal ke Kaylovi, který byl velmi zdvořilý. Když jsem dopila pivo a rozhodla se odejít, protože jsem byla stále po nemoci unavená, Kayle si klekl na jedno koleno.

Ne, deníčku, nestalo se to, co si myslíš. Jen mě zdvořile požádal, abych s nimi ještě zůstala  a půjčil mi kabát, aby mi nebyla zima a já nebyla zase brzo nemocná. Jak šlechetné! Nabídl mi i nějaký sladký pití, ale moc mi to nechutnalo potom pivě. Krátce po půlnoci jsem se rozhodla pokusit se znovu opustit jejich společnost a vydala se ve společnosti Kayla směrem kolej. Loučení s ostatními se neobešlo bez blbých keců a narážek. Chvilku jsme si před kolejí ještě povídali a nakonec jsem mu vlepila rychlou pusu na tvář jako poděkování. Teda to jsem řekla Kaylovi. Ve skutečnosti jsem chtěla vyzkoušet jaké to je líbat někoho jiného než Connora. Líbilo se mi to. Kayle se k ničemu neměl, a tak jsem odešla do nory.

O Valentýnu se mi naskytla možnost zúčastnit se takového rande na slepo. Po vyplnění několika otázek dotazníku mi byl přidělen Marcus. Chvilku jsme se na hradě hledali, a pak šli na pěkný piknik na nádvoří, které se proměnilo v park. Dokonce jsem od něj dostala i kytku a byla to velmi příjemná konverzace. Poté jsme se odebrali do kina, kam jsme dorazili jako první. Dle názvu filmu jsem očekávala, že se bude jednat o horor a poteče krev. Ta sice tekla, ale jinak to byl velmi romantický film. Tedy aspoň tak se jevil do chvíle, kdy jsem se rozhodla kino opustit.

Večer Valentýna jsem trávila na pokoji tréninkem kouzel a psaní dopisů. Objevila se tu i Tie, která se bleskurychle převlékla do těch krásných stříbrných šatů, které jsem jí dala jednou k narozeninám. Nabízela mi, ať jdu s nimi, ale Valentýnská diskotéka mě vůbec nelákala a spíš mě přiváděla do větší krize, ze které jsem se rozhodla jít se raději vyspat.

Následující den jsem potkala Alice a užila si s ní odpoledne ve skleníku. Já si ho užívala, ale ona nevypadala tak nadšeně jako já! Prý jednou budu dobrá profka. Tohle slyším deníčku až moc často. S kručícím břichem jsem se vydala na večeři, kde jsem ve vstupce potkala Sebastiana a Rivera. Ani jeden z nich neměl na sobě uniformu, což mi nevadilo, jelikož stáli ve vstupce. 

Seb drze prohlásil, že jsem bílá jako kdybych potkala smrt nebo že mě to setkání čeká. Opáčila jsem, že i já nejsem vždycky sluníčková a otočila se na patě. Rázem mě přešla chuť k jídlu a rozbrečela jsem se úplně zbytečně. Je to blbec přece. Ve skleníku jsem přišla na jiné myšlenky a taky mě dohnal hlad. Bohužel mě zase přešel, když jsem ty dva viděla v síni. Musela jsem je upozornit na chybějící uniformy, ale moc se mi nedařilo. Narážela jsem na dobrou argumentaci Seba. Vytočená jsem odešla k Maletce, která bohužel nebyla v kabinetě. Zanechala jsem jí aspoň lístek. Kde je primuska, když ji potřebuji? No kde asi... 

Ještěže mám dneska Alice. Zlepšila mi v noře večer opět náladu a rozhodla se jít se mnou projít hrad. Napadlo mě si hrad rozdělit a projít ho odděleně, což byl ten nejblbější nápad, jaký mě kdy napad. Na mých patrech byl klid než jsem dorazila do jedné z tajných místností, kam trefím. Byl tam on. Seb.

Věděla jsem, že dnes jsem marná a těžko ho budu přesvědčovat o tom, že je mimo kolej, když už je po večerce. Myslím, že by ani výhružky nepomohli. Než jsem se rozhodla mu něco říct, začal se vyptávat, co nebo kdo mě trápí. Neměla jsem v plánu mu to tam vyklopit. Proč bych se svěřovala právě jemu? On s tím, ale začal. Svěřil se, co trápí jeho, a jak uvažuje, že skočí z astro věže. Ať si klidně skočí, bude klid. To jsem mu, ale neřekla. Jako kdyby to nebyl on, když se svěřoval. Dokonce si sundal i tu hnusnou lilii. A pak jsem to vyklopila já. A světe div se, ulevilo se mi. Bylo to jako kdyby se tmavé bouřkové mraky rozplynuly a vysvitlo slunce.