Já jsem vedoucí...

 Zase se k tobě vracím. Odložit pár milých, ale i těch neradostných vzpomínek. Pokusím je se vzít popořádku, ale znáš mě. 

Moc jsem se těšila na první hodiny. Divný co? Taky si myslím. Možná jsem doufala, že na nich přijdu na jiné myšlenky. Nadšení ze mě vyprchalo hned po prvních hodinách obrany a formulí. Jedním slovem katastrofa. Máme Parkera, který vypadá, že se nám bude snažit znepříjemnit život, jak jen to půjde. Možná jen vstával zadkem nahoru. Přece si fakt nemyslel, že budeme přes léto trénovat! Ach jo. Asi bych měla být raději skřítkem. Sehnat prostěradlo určitě nebude problém.

Ten den si mě pozvala Mang na kobereček jako kdyby toho nebylo už dost. Naštěstí pro mě měla dobrou zprávu! Mám vést klub bylinek! Jsem vedoucí klubu! No není to deníčku úžasný? Konečně se v něm něco bude dít. Teda snad. Budu se o to aspoň snažit. 

Pomale a jistě si taky zvykám zas na to, že je večerka a na povinnosti, které s ní souvisí. Většinou procházím prázdný hrad a občas někoho napomenu a pošlu do postele. Tak jako několikrát Miu. Taky jsem jí dala trest. Někdy mi příjde, že to dělá schválně, ale třeba se fakt jen zapomene jako to tvrdí. 

Také mě někdo zabarikádoval pomocí ohnivého kříže ve společné spolce! Viděla jsem jen odbíhající se a smějící se postavu. Bohužel jsem viníka nevypátrala a doufám, že si to příště rozmyslí. A nebo ho jednou chytnu.

Z těch hezkých vzpomínek bych si ráda zapamatovala i to, že se Nomosovi líbí naše džungle a že má starost o její budoucnost. Co s ní bude až tu nebudu. A co teprve až tu nebude on?

Několik večerů jsem také strávila ve společnosti svých přátel Tie a Leona. Vedli jsme debaty na vážné téma, které mě trápí. Být či nebýt, to je oč tu běží. Otevřela jsem se jim víc než bych, kdy čekala. Možná tomu napomohla ona láhev se zkvašeným hroznovým džusem. Bylo to také poprvé a naposled, co jsme pila (jakože fakt PILA) ve Velké síni. Naštěstí nás tam nikdo nenašel.

Zkoušíme to dál. Dávám mu šanci. Jen čas ukáže, zda je to cesta...