Čokoládový jezevec

Večer přišla Tie, které jsem poslala lístek, potom co jsem se rozešla s Connorem. Vytáhla mě ven z koleje do redakce časopisu. Leon tam mezitím všem uvařil čaj, který jsem sice přijala, ale pivo ten den byl lepší nápad. Snažili se mě povzbudit a mluvit o věcech, které se netýkali Connora. Určitě mi to pomohlo, protože jsem tam na gauči odpadla teda aspoň na chvilku. Nevěřil by jsi, jak lamy chrápou!

Druhý den jsem se rozhodla jít na hodinu tvorů a pokusit se tam odreagovat. Nedařilo se. Možná to taky bylo tím, že mě šíleně bolela hlava potom všem brečení, nedostatku spánku a alkoholu. Odreagování jsem našla až na chvilku ve skleníku. I když i péče o kytky mi ho připomínala.

Několik dní jsem přemýšlela nad tím, jestli jsem vůbec udělala dobře. Jestli to nebyla chyba. Tie většinu času tráví s Leonem, takže jsem na své myšlenky zůstala sama. Co vlastně dělá El? Užírám našeho kolejního čoko jezevce, kterého jsem loni přitáhla na pokoj. Aspoň nemusím tolik pokoj opouštět a zvyšovat šanci, že ho potkám. Můžu zůstat na pokoji ujíždět na čokoládě a pivě. Ach jo. Třeba přece jen budu sjíždět schody po zadnici dolů do sklepení jako jsem chtěla loni.

Když už jsem se rozhodla opustit pokoj, bylo to proto, že mi čokoláda lezla krkem a měla jsem chuť na sušenky. Mirainy jsem žádné nenašla, a tak jsem zamířila do kuchyně, kde jsem potkala nějakého týpka ze Zmijozelu. Neměla jsem chuť na rozhovor s někým neznámým, ale bylo nutné mu oznámit, že tam nemá co dělat stejně jako já. Nedopadlo to dobře. Chrlil na mně své pádné argumenty a znovu mě po několika dnech rozbrečel. 

Bude někdy líp?