Naděje umírá poslední

 Hned druhý den potom, co jsme se potkali se Stuím ve sklepení, si plnil trest za ponocování. Trest dostali všichni čtyři, které jsem předešlou noc viděla. Jen někteří si ho zatím nesplnili a Lily dost protestovala, ale přece jen ho splnila.

Během následujícího týdne jsem se několikrát viděla se Stuím. Taky jsem mu vyklopila, co se stalo aniž bych mu řekla s kým. Možná je to zvláštní, že po tolika letech, co jsme se míjeli, v něm najednou vidím takovou oporu. Rozhodla jsem, že budu i já pro něj oporou v této pro něj nelehké situaci, a budu se snažit na něj jen usmívat, i když to není lehké. A tak se nejčastěji scházíme ve skleníku. Povídáme si a zaséváme nová semínka. Většinou mě doprovází na kolej.

 Změna nastala v pondělí, kdy byl po terapii, a já doprovodila jeho. Máme už takový rituál, že se políbíme na tvář a popřejeme si dobrou noc. Nic víc v tom není nebo jo? Taky jsem mu darovala svoji slunečnici, kterou jsem dostala o Vánocích od June, abych mu byla i trochu na blízku, když s ním zrovna nejsem. Tak nějak jsem mu těch věcí vnutila nebo půjčila víc - svůj kouzelný odznak bylinkáře i plyšovou slunečnici.

Co se u mě změnilo je i to, že se bavím s Miou. Sama se mě na něco zeptala ve skleníku, a pak nějak jsem nemohla přestat se s ní bavit. Stále  jsem se jí neomluvila, ale nevím, jestli by se neměla ona omluvit spíš mě. 

V týdnu jsem taky vytáhla Tie na hlídku i s Leonem. I jim jsem vyklopila, co se stalo. Vypadali velmi šokovaní, ale co jsem čekala, že. Slíbili mi, že si to nechají pro sebe, což jsem velmi ráda. Ano, porušila jsem naši dohodu to nikomu neříct, ale Tie nikdy nic neunikne. Vždycky pozná, že se něco děje a snaží se mi být oporou, tak jako já jí.

V pátek jsem zamířila poslouchat rádio tentokrát do koutku. Tak trochu jsem doufala, že tam bude. Byl. Bylo tam docela narváno. Neunikly mi ani pohledy Liliany od krbu. Stuí vypadal mnohem lépe než v pondělí. Měl tolik energie, že se rozhodl doprovodit mě ke koleji, i když odcházel a bylo dost po večerce. Možná jsem teď posera, ale ve sklepení jsem se vždycky bála, když jsem šla sama. Tentokrát ne. Nabídl mi, že se ho můžu chytit za ruku. Jeho ruku jsem pustila až těsně před tím než jsem odcházela na kolej. Loučení se neobešlo bez našeho rituálu. A věty: Ať tě kytky chrání celou noc a trpaslíky drží dál. Někdy si říkám, proč jsem ho nepotkala dřív. Proč až teď, když mu zbývá jen pár týdnů. Ale naděje umírá poslední ne?